Naše cestování po Itálii

Původním záměrem bylo napsat článek na téma „dovolená podle vlastních plánů“. Chtěl jsem inspirovat další cestovatele k dovolené, kterou si mohou vymyslet a naplánovat sami podle vlastních potřeb. Dnešní technologie a internet umožňují objednání různých spojů a ubytování třeba na druhé straně planety. Můžete kombinovat odpočinek a poznávání různých koutů světa. Naše dovolená v Itálii byla natolik plná zážitků a poznání, že by to vydalo na pět článků.

Dnes se tedy pokusím popsat cestování v Itálii a s tím spojený silný zážitek z Pompejí. Naše zážitky ovlivnilo i několik úvodních komplikací. Plán byl vytvořit poznávací dovolenou po Itálii, ale v prvních týdnech v červenci. Pro poznávání a „ťapkání“ po památkách je rozhodně výhodnější využít chladnějšího období na jaře nebo na podzim. Jako učitel však musím pro dovolenou využít období letních prázdnin. Většinu našich výletů po Římě, Pompejích nebo Neapoli doprovázely vysoké teploty, proto jsme se nakonec na Vesuv raději ani nevydali.

Plán zněl jasně: 3 noci Řím, 5 nocí okolí Bari – Polignano a Mare s cílem užít moře a 3 noci Neapol.

Čtyři dny v Římě včetně příletu a odjezdu se ukázalo jako velmi málo. Tam se prostě musíme ještě vrátit. Cesta vlakem do Bari byla velmi pohodlná a komfortní. Následující dny v Polignanu a Mare jsme trávili především snahou najít nějakou pláž. Až poslední den jsme dokázali ocenit jednu komplikovanou plážičku. O plánovaném pětidenním válení u moře nemohla být rozhodně řeč. A čekala nás Neapol. To samo o sobě byl zážitek. Takto vypadal náš itinerář.

Plánujeme cestu

Měsíc před dovolenou jsem díky leteckým portálům našel vyhovující zpáteční letenky do Říma. Pak jsem přes ubytovací aplikaci booking.com našel a zarezervoval ubytování v Římě, Polignanu a Mare a v Neapoli. Pomocí trasování jsem nalezl spoje v Itálii a díky stránkám dopravců jsem nakoupil elektronické jízdenky na rychlovlaky a autobusy po celé Itálii. Celá dovolená tak byla dopředu naplánovaná a zarezervovaná.

Všichni mě varovali před dopravou v Itálii. Kromě autobusů v Římě, které fungovaly v jiném časovém prostoru, bylo vše jasné a jednoduché. Složitá byla jen hlavní nádraží v Římě, na Bari i v Neapoli. Toalety jsou v takových místech jen jedny, vždy někde úplně na konci všeho. Dokonce ani u jídelních koutů, kde byl i McDonald’s a jiné celosvětové řetězce nenajdete toalety. Na nádražích jsme našli vždy jen jedny toalety z poloviny nefunkční a velmi špinavé. Ideální je zajít na jídlo nebo kávu mimo nádraží a tam si i odskočit, případně počkat do vlaku.

Většina vlaků nás mile překvapila. Jízda rychlovlakem byla skvělá a komfortní. Vše uklizené, klimatizované, s obsluhou a prakticky vždy na čas. Stevardi nabízející občerstvení zdarma, Wifi, elektronický informační systém o průběhu jízdy, rychlost jízdy 300km v hodině … . Cestování z Říma do většiny velkých měst v Itálii je tak velmi pohodlné a bylo pro nás velmi milým překvapením.

Ani lokální spoje v okolí Bari, které jsme využívali pro cestování v okolí, nebyly výjimkou. Vždy na čas, nové vlaky z roku 2019 s místem pro kola včetně možnosti dobíjení elektrokol. Uvítali jsme možnost objednaní jízdenek přes internet nebo přímo na místě v několika automatech, to ocení ti, kteří nejsou zrovna jazykově zdatní a nechtějí na klasickou přepážku. Ceny jízdenek pro lokální spoje jsou v řádu jednotek EUR.

Největší obavy jsem měl o spoj z Bari do Neapole. Vlakové spojení bylo velmi komplikované a musel jsem vybrat spoj zajišťovaný pomocí autobusu. Cena jízdenky byla podivně levná a ve srovnání s vlakem dosahovala až skoro desetiny ceny.

Samotný spoj byl ale v úplně novém Neoplánu. V autobuse pro 70 osob cestovalo jen přibližně 20 pasažérů a tak jízda autobusem byla nakonec naprosto v pohodě a bez komplikací. Jen před odjezdem z Bari jsme 2 hodiny hledali místo, kde měl autobus stavět. Na místě, které mi ukázal Google a které bylo uvedeno na elektronické jízdence, však žádná zastávka nebyla a ani místo nebylo nijak označené. Do poslední chvíle jsme měli strach, že neodjedeme.

Takže po více jak polovině naší dovolené jsme měli skvělé zkušenosti. Dokázal jsem vždy velmi rychle najít spoj, koupit lístky a vše jelo na čas.

O to horší bylo naše poznání dopravy v okolí Neapole. Z různých popisů k cestování v Neapoli jsem získal dojem, že metro v Neapoli má několik linek a vše bude v pohodě.

Neapol – to byl silný zážitek

Po příjezdu do Neapole nás řidič vyhodil někde za hlavním vlakovým nádražím. Podle navigace v mapách Google jsem nás dovedl na nádraží. Bylo to, jako kdyby nás řidič vyhodil v Praze někde kilometr za nákladovým nádražím uprostřed ghetta. Kufr táhnete vším možným, ve stínu je 40°C. Nikde žádné chodníky, směrovky a tak. Jen proud zmatených turistů.

Původní plán, že se k ubytování dostaneme v poklidu pěšky průchodem města, jsem velmi rychle zavrhl. Naše ubytování mělo být naštěstí v blízkosti stanice metra, těsně u velkého parku. Hledali jsme nějaký orientační plán metra s rozložením linek metra. Na hlavním nádraží jsme objevili jen směrování na LINE1, LINE2 a na CIRCUMVESUVIANA.

Na Google jsem našel, že potřebujeme jet buď LINE 1 nebo 2. Při bližším prostudování byla ale LINE 1 nepoužitelná. Překvapilo mě, že jízdenky na každou z linek se nakupují jinde a vše je úplně rozdílné. Neapol nemá totiž klasické linky metra, jak je známe. Jako hlavní metro je brán částečně „zakopaný“ vlak s označením LINE1. Další linky jsou vlastně jen nějaké příměstské vlaky, které různě jezdí okolo.
Po nákupu jízdenky jsme vběhli do nějaké šedivo-černé kobky. Po chvíli přijel vlak, který pamatoval snad Benita Mussoliniho. Nastoupili jsme. Naštěstí jsme měli vystoupit na další stanici. Kačka se chytla mě. Neměla odvahu se držet té mastné tyče. Jel s námi jak s dobytkem: dopředu, stop, znovu dopředu…. hrc tam, hrc zpět… .

Dorazili jsme na místo. Dveře se sami neotevřeli. Předchozí vlaky se otevíraly tlačítkem, které při příjezdu zezelenalo. Tady nic! Moje zmatené, několikavteřinové „šílení“ vyřešila až statná Italka. Její výraz a lamentování jsem pochopil. Znamenalo „uhni blbe!“. Vzala za kliku a vypadalo to, že ty dveře vykopne. Ale otevřela. Po několika eskalátorech jsme s dalšími Italy výrazně tmavé pleti vyjeli na povrch, do Googlem značeného parku. To nebyl park ale rezervace. Spíš ghetto.

Místo trávníku suchá popraskaná půda do 30cm pokrytá odpadky všeho druhu. Nechyběla bílá kuchyňská technika, zahlédl jsem i starou dětskou stoličku. Mezi tím různá místa plná bezdomovců. O kousek dál se hašteřily děti ve věku okolo 10ti let. Bylo kolem 22 hod. Já zakoukaný do navigace jsem ani nezjistil, že jsem začal Kačce utíkat a že se ji vzdaluji. Hned se za ní vydala místní domobrana. Kačka je naštěstí zahnala.

Ubytování bylo pěkné, a ještě večer jsme se rozhodli projít se směrem do centra, od kterého jsme nebyli daleko. Nepomohlo to. Dojem byl stejný, možná horší.

Cesta do Pompejí

Zpět k dopravě. Na druhý den jsme naplánovali Pompeje. Moje aplikace na dopravu po Itálii neuměla nic najít a při plánování destinací jako je Sorrento nebo Positano mi to nabízelo jen trajekty. Začal jsem pročítat turistické návody a blogy o cestování do Pompejí. Ty mi doporučily již to, co jsem zahlédl na hlavním nádraží – CIRCUMVESUVIANA. Našel jsem stránky dopravce a jízdní řád naznačoval, že to jezdí 1- 2x za hodinu. Nastudoval jsem další podrobnosti včetně zmínky, že vlak není klimatizovaný. Podle uvedeného jízdního řádu byly Pompeje asi na 5. stanici a skoro v polovině cesty do Sorrenta. Máme plán. Ráno do Pompejí a pak se pokoukat a vykoupat v Sorrentu.

Ráno pomocí „Mussoliniho“ vlaku na LINE 2 jsme dojeli na hlavní nádraží. Už jsem věděl jak vykopnout dveře a tak jsme se dostali ven. Na hlavním nádraží jsme to už trochu znali a tak jsme nasadili směr na to CIRCUM-něco.

Tento spoj nejde objednat přes žádnou aplikaci ani stránky. Na místě to bylo složité a nemohu popisovat vše. Naštěstí tam byl automat a z něho jsem po chvíli vyrazil dva lístky. Už jen pochopit, jak projít turnikety a hurá na jedno z nástupišť. Včerejší nástupiště na LINE2 bylo proti tomuto dnešnímu čisté a zářivé. Vlak měl jet až asi za půl hodiny, ale i tak byl perón plný. Půlhodina v duchu drž si, co můžeš a oči měj i za sebou.

Přijel vlak. No vlak. Vrak z 1. světové války. Možná ho vykopali při vykopávkách v těch Pompejích. Tak to je jasné, že klimatizaci mít nebude. Pět zastávek dáme. To půjde. Dav nás vtáhl dovnitř. Místo na sezení jsme si nezvládli urvat. Koukám na seznam stanic umístěný nad dveřmi. Ono jich do Pompejí není jako na internetu 5 ale asi 25. Staví to na každém rohu, lidí přibývá a krom jasných turistů jsou to horší a horší existence.

Rozhlížím se po vlaku. Naposled byl umytý při výrobě před 150 lety. Na tyč, které se držím, jsem se přilepil. Batoh bych dal na zem, ale je možné, že bych tu špínu z něho nedostal. Z bot to snad ošlapu.

Po hodině jsme v Pompejích. Malé nádražíčko. Vytvořeným koridorem z různých reklamních plakátů nás ženou jak zvěř a vnucují různé vstupy, průvodce a podobně. Po zkušenostech z Římského kolosea jsem koupil lístky dopředu na internetu a obcházíme tak celou frontu. Tak tohle klaplo.

Aplikací v telefonu překládáme mnohé popisné tabulky. Občas se přidáme ke skupině s průvodcem a posloucháme výklad. V průvodci doporučovali nechat si na Pompeje zhruba 2 hodiny. Nám více jak 4 hodiny nestačily. Bylo to ohromující a úmorné zároveň. Jediné občerstvení je drahé, bez možnosti si sednout. Potkáváme Čecha, který na to hlučně česky nadává. Opouštíme areál a jdeme na vlak. Plán je jasný. Pojedeme do Sorrenta.

… A pak přišla poslední kapka

Z nádraží se vine šílená fronta. Ještě, že jsem si ráno ověřil, že jdou lístky koupit v automatu. Dáme si velkou housku s rajčaty a mozzarellou. Kačka nám vybojuje jediné místo na nádraží, kde se dá sednout. Jsme zmordovaný. Po skvělé svačině jdu koupit lístky. U automatu je volno. SUPER. Po pár kliknutí se v italštině automat vzteká. Překladem v aplikaci zjišťuji, že automatu chybí papír na lístky.

Jdu do fronty, která jde ven z nádraží. No, co mám dělat. Venku zjišťuji že má fronta více jak 150 m. Po hodině a půl se dostávám do nádraží. Zasekává se to. Nějaká paní to komplikuje. Už jen pár minut do odjezdu, jinak to jede až za hodinu. Dostávám se na řadu a po nákupu lístků vbíháme na nástupiště. Tam stojí prázdný vlak. Trochu čistější a novější. Venku stojí všichni ti lidé z fronty a část z nich se snaží „prolomit“ stevardku, která jim vysvětluje, že oni jsou expres a námi vybojovaný lístek nám neplatí.

Vlak čeká na křížení asi ještě 10 min. Párkrát to vypadá, že s každým novým příchozím se dav přidá a stevardku ušlapou. Prázdný expres odjíždí se zpožděním. My a všichni z fronty odjíždíme asi za hodinu do Sorrenta. V Sorrentu musíme vše zkrátit, žádné koupání. Plán odjet v 19:12 nevyjde. Dokonce asi nestihneme ten ve 20:00. Nebo že by jo? Utíkáme. 19:59 šmátrám a hledám dopředu nakoupené lístky po příjezdu do Sorrenta. Naštěstí nejsou časové. Vbíháme na nástupiště č. 1, kde stojí vlak s nápisem Napoli. Sedáme si, uf. Další by jel až za půl hodiny. Přijíždí vlak z protisměru. Náš vlak na něj musí čekat. Jedná se z části o jednokolejku. Vlak je skoro prázdný. Pak se rozjede vlak na 3. koleji a my čekáme dalších 30 minut. Pak 2 hodiny, špinavým a přeplněným vlakem. Aspoň, že sedíme na špinavých lavicích. Už je mi to jedno. Průvodčí se prodírá lidmi a řve „maskerýno! maskerýno!“ – domáhající se roušek u pasažérů. Všichni na ni kašlou a Kačka česky odpovídá, že se má bát žloutenky z toho hnusu a ne COVIDU.

Pak zase na LINE 2 a přes „park“ na ubytování. Dnes už nikam nepůjdeme a zítra pojedeme znovu do Sorrenta na extra drahou pláž, abychom si aspoň trochu užili moře.

Jak se říká, zážitky mají být silné a přesně takové taky byly.

Závěrem

Z uvedeného vyprávění můžete nabýt dojmu, že se nám dovolená nepovedla. Není tomu tak. Až na těchto pár zádrhelů jsme si to moc užili a byla to jedna z nejhezčích dovolených. Všechny trochu neočekávané zážitky a komplikace byly spíše kořením naší krásné cesty.  Moc nás baví poznávat různé kouty světa a toto je jeden ze způsobů.

A jaké byly vaše zážitky? Co vás na dovolené baví a co by jste doporučili?