Martinský svátek (11.11.) byl důležitým mezníkem v hospodářsko-právním ohledu. Uzavíral se hospodářský rok, byli vypláceni obecní služebníci, tzn. pastýři, a při této příležitosti se konaly obecní hromady. Ve starších dobách to byl termín, k němuž čeledíni a děvečky měnili službu u sedláků.
Poddaní v tento den odváděli vrchnosti dávky v drůbeži, obyčejně v husách.
Husa nesměla chybět ani na svátečním svatomartinském stole (tzv. „svatomartinská husa“ – neboť byla připravována v den svátku sv. Martina).
V textu jedné z koled z 15. požadují dárky, hlavně tučnou husu. To je i nejstarší zmínka o huse, obřadním jídle vázaném ke dni sv. Martina, které se udrželo až do 20. stol. z racionálního důvodu: před nastávající zimou se vyřazovala vykrmená drůbež, nevhodná k chovu. Při svátečním obědě dostával nejmladší pomocník hospodáře husí křídlo, aby při práci lítal, starší pak stehno, aby běhal a nebyl líný, hospodář si ponechával část prsní kosti (kobylku), z níž předpovídal průběh nastávajícího zimního období (bílá kost: tuhá zima a sníh, do modra zbarvená: mírná a vlhká zima). Blána z martinské husy platila jako lék: vkládala se do bot, aby nohy neomrzly, nepotily se, nenarostla kuří oka. 1(Lidová kultura : národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 1.vyd. Praha : Etnologický ústav Akademie věd České republiky v Praze a Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně v nakl. Mladá fronta, 2007. S. 534.)
Buďte první kdo přidá komentář