Postupný návrat do školy

Návrat do školy
Návrat do školy
()

17.5. se nám konečně vrátili do školy všichni žáci. Setkání to bylo srdečné a milé. Leckdo se snažil, leckdo zalajdačil, ale radost z opětovného setkání byla upřímná a bezprostřední u všech stejně. Tato zkouška prověřila nás všechny, každý měl možnost poznat sebe a své okolí v naprosto jiném světle, zamyslet se nad svým životem, více než kdy jindy vnímat osudy jiných lidí. Jak vnímali tuto situaci žáci 8. třídy, o tom vypovídají následující ukázky slohů:

Můj život před karanténou a dnes…

Před pandemií jsem měla, řekla bych, docela bezstarostný život. Řešila jsem ve svém puberťáckém světě problémy velikosti drobků. Jasně, každý problém je problém a nezáleží na tom, jak moc velký je, ale přece jen s příchodem pandemie jsem teprve začala pociťovat váhu problémů, které se na mě pak tlačily jako dvě stěny, které se k sobě přibližovaly. Na obou stranách byly východy moc daleko. Nestihla bych to… A najednou jsem byla bez maminky. To bylo poprvé, co mě zavřeli do karantény- přijela jsem z Rakouska z lyží. Bylo to minulý rok, myslím, že v březnu? To se teprve celá tahle poťouchlá doba teprve rozjížděla. Maminka se přestěhovala k sestře do doby, než mně, bratranci a tatínkovi skončí karanténa. Nikdo nevěděl, co si o tom má myslet. Zabavovali jsme se škálou her a aktivit. Vymysleli jsme způsob, jak hrát přehazovanou přes konstrukci houpačky. Každý den jsem si přála, aby nikdo z blízkých neodešel na věky. Stěny se přibližovaly a mě docházel čas. Zavřeli školy. Bylo to pro mě opravdu hodně těžké. Jsem sociálně založený člověk. Chybělo mi všechno – spolužáci, přestávky plné lumpáren, dokonce i samotná škola, ke které patří i učitelé. Moje radost pokaždé, když jsem potkala někoho z učitelů, byla fakt bláznivá. Můj průměr se začal zhoršovat a stěny byly tak blízko, že se mě téměř dotýkaly. A pak přišla ta změna. Začala jsem lézt po jedné ze stěn nahoru. Začala jsem i přes nařízení vlády chodit každý den hned po škole ven s přáteli. Dělali jsme ohně, jezdili na skateboardech, objevili jsme naše místo. Rodinné akce byly jen zřídka. Tréninky jsme měli též pouze online. Bylo mi z toho zle. Bolelo mě všechno – hlava, oči, tělo, ale hlavně srdce. Celé tohle mě však naučilo, vážit si všeho. Od drobností po ty velké věci, které jsem před pandemií přehlížela. A já stále lezu po stěně nahoru.

Sofie Vorlová

Můj život před karanténou byl celkem normální. Chodil jsem ven, navštěvoval prarodiče, chodil na kroužky a tréninky a někdy se učil na písemky. I dnes se snažím chodit ven, ale moji kamarádi zlenivěli a vůbec nechtějí. Na začátku koronaviru jsem si myslel, že to bude rychle pryč a že budu zase rychle ve škole. Jelikož i učitelé na začátku nevěděli, jak dlouho to bude trvat, tak nám nedávali písemky ani testy, tak jsem se přestal učit. Když se potom vědělo, že to bude na dlouho, začaly se dávat testy přes online, tak jsem vůbec nic nevěděl a dostával jsem špatné známky. Pak když jsem to i já zjistil, tak jsem se začal učit. Dnes když se má zase začít chodit do škol, musím se hodně učit. Je super, že zase chodíme do školy, protože můžu znovu vidět kamarády a znovu se normálně bavit. Jelikož se to už zase rychle vrací do normálu, vracím se do normálu i já.

Adam Vrabec

Jak užitečný byl tento příspěvek?

Kliknutím na hvězdičku to ohodnoťte!

Průměrné hodnocení / 5. Počet hlasů:

Zatím žádné hlasy! Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Jak jste považovali tento příspěvek za užitečný ...

Sledujte nás na sociálních médiích!

Je nám líto, že tento příspěvek pro vás nebyl užitečný!

Pojďme vylepšit tento příspěvek!

Řekněte nám, jak můžeme tento příspěvek vylepšit?

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*