Noc, kdy přes Stráž projížděly tanky. Srpen 1968 pohledem naší obce

Jsou události, které známe především z učebnic, dokumentárních filmů a starých fotografií. A pak jsou chvíle, kdy si uvědomíme, že velké dějiny se neodehrávaly jen někde daleko v Praze nebo před budovou Československého rozhlasu, ale také přímo v místech, kudy dnes každý den chodíme, jezdíme do práce nebo vozíme děti do školy. Jedním z takových okamžiků byl 21. srpen 1968.

Když si připomínáme okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, většině z nás se vybaví především fotografie tanků v Praze, dramatické události před rozhlasem nebo známé snímky z centra Liberce. Jenže tanky, které se onoho dne objevily před libereckou radnicí a v okolních ulicích, se tam nevzaly zničehonic. Musely nejprve projet krajinou kolem nás. A právě tady dostává srpen 1968 pro Stráž nad Nisou svůj vlastní a velmi konkrétní rozměr.

Noc z 20. na 21. srpna 1968

Československo prožívalo v roce 1968 období velkých nadějí. Pražské jaro přineslo snahu reformovat komunistický režim, uvolnit cenzuru, dát lidem více svobody a vytvořit otevřenější společnost. Tento vývoj však vedení Sovětského svazu považovalo za nebezpečný a rozhodlo se jej zastavit silou.

V noci z 20. na 21. srpna 1968 začala vojska pěti států Varšavské smlouvy překračovat československé hranice. Do země během krátké doby vstoupily desetitisíce vojáků, stovky tanků a obrovské množství další vojenské techniky. Československá armáda dostala rozkaz neklást odpor, a okupace tak z vojenského hlediska postupovala velmi rychle.

Pro obyčejné lidi však tato noc nevypadala jako vojenská operace, kterou dnes známe z historických knih. Byla to obyčejná letní noc, lidé spali ve svých domech a většinou vůbec netušili, co se právě odehrává za hranicemi. Nebyly mobilní telefony, internet ani sociální sítě, informace se nešířily během několika sekund. První zprávou o tom, že se děje něco mimořádného, tak mohl být jednoduše hluk motorů, nákladních automobilů a pásů těžké vojenské techniky.

Jeden z hlavních proudů sovětských vojsk postupoval z území tehdejší Německé demokratické republiky přes Žitavu a Hrádek nad Nisou směrem k Liberci. Další jednotky přicházely od severu přes Frýdlantsko. Oba tyto směry se bezprostředně dotýkaly také Stráže nad Nisou.

Tanky projíždějí pod Stráží

Když jsem se začal o události srpna 1968 ve Stráži více zajímat, dozvěděl jsem se od místních další velmi zajímavé informace o pohybu vojenských kolon přímo přes naši obec a její okolí. Právě osobní vzpomínky lidí, kteří zde tehdy žili, nám mohou pomoci doplnit velké historické události o jejich místní rozměr.

Podle těchto vzpomínek projížděla část vojsk již v noci z 20. na 21. srpna od Chrastavy směrem k Liberci spodní trasou pod bývalým koupalištěm. Kolony pokračovaly přes tehdejší most (na místě dnešního nového mostu k Navetě) a po původní komunikaci vedoucí v prostoru, kde se dnes nachází silnice I/35. Silniční síť tehdy samozřejmě vypadala jinak než dnes a právě stará cesta podél řeky tvořila jednu z přirozených tras od Chrastavy směrem k Liberci.

Můžeme si jen představovat, jak tato noc působila na lidi, kteří zde tehdy bydleli. V klidné srpnové noci se pod obcí ozýval hluk dlouhých kolon cizí armády, nákladních vozidel, obrněné techniky a tanků. Lidé probuzení hlukem nemohli v prvních chvílích vědět, co přesně se děje ani co bude následovat. Teprve postupně přicházely zprávy, z nichž začínalo být jasné, že nejde o vojenské cvičení ani o přesun spojeneckých jednotek. Československo bylo obsazováno armádami států, které byly ještě předchozí den oficiálně označovány za jeho spojence.

Další kolony přijely od Frýdlantu přímo přes obec

Pohyb vojsk v okolí Stráže podle místních vzpomínek neskončil nočním průjezdem jednotek od Chrastavy. Další výrazná vlna vojenské techniky projížděla přes obec během 21. srpna, podle vzpomínek místních přibližně kolem poledne. Tentokrát přijížděla vojska od Frýdlantu a pokračovala přes Stráž nad Nisou směrem k Nise.

V prostoru u řeky se tato vojska napojovala na trasu využívanou jednotkami přijíždějícími od Chrastavy. Společně pak vojenské kolony pokračovaly přes Růžodol a Chrastavskou ulici směrem do centra Liberce. Vzniká tak poměrně konkrétní obraz dvou proudů okupačních vojsk, které přicházely do Liberce z různých směrů a jejichž cesta se setkávala právě v našem bezprostředním okolí. Možná mohla některá část projíždět přes Pavlovice k Malému divadlu.

Pro dnešního obyvatele Stráže je možná právě tato představa jednou z nejpůsobivějších. Studáneckou ulicí dnes projíždíme prakticky každý den, chodíme tudy pěšky nebo jezdíme autobusem. Prostor pod koupalištěm, okolí Nisy i ulice Londýnská směrem k Růžodolu jsou nám důvěrně známé. A právě tudy podle vzpomínek místních obyvatel projížděla 21. srpna 1968 vojenská vozidla a tanky okupační armády mířící na Liberec.

Najednou tak mapa okupace přestává být jen abstraktní šipkou v historickém atlasu. Dostává konkrétní podobu míst, která známe: Studánecké ulice, prostoru pod koupalištěm, staré cesty kolem Nisy, Růžodolu a Chrastavské ulice. Velké dějiny se v tu chvíli odehrávaly doslova za okny zdejších domů.

Tragické ráno a den v Liberci

Zatímco další vojenské kolony pokračovaly přes náš kraj, Liberec již od časných ranních hodin prožíval dramatické chvíle. Vojenská technika dorazila do města v noci a lidé se postupně začali shromažďovat v centru, diskutovali s vojáky, protestovali proti okupaci a snažili se zjistit, co se vlastně děje.

Jedním z lidí, které hluk vojenské techniky probudil, byl liberecký fotograf Václav Toužimský. Vzal fotoaparát a vyrazil do ulic, aniž mohl tušit, že právě vytváří jedny z nejvýznamnějších obrazových dokumentů liberecké historie. Jeho fotografie zachytily sovětské tanky, vojáky i obyvatele města a dodnes nám umožňují vidět atmosféru onoho dne téměř očima lidí, kteří jej skutečně prožili.

K nejtragičtějším událostem patřila střelba do civilistů a také náraz sovětského tanku do podloubí domů na náměstí, po němž se část budovy zřítila. Liberec se stal jedním z československých měst, která za první den okupace zaplatila mimořádně vysokou cenu. V souvislosti s událostmi 21. srpna zde zemřelo devět lidí a desítky dalších byly zraněny.

Lékaři v liberecké nemocnici přijímali první raněné již v časných ranních hodinách a během krátké doby se museli vypořádat se situací, kterou nikdo neočekával. Právě při pohledu na počty mrtvých a zraněných bychom neměli zapomínat, že za každým číslem byl konkrétní člověk. Někdo, kdo šel do práce, někdo, kdo se přišel podívat, co se děje, někdo, kdo měl rodinu a plány na další den. Historie se někdy redukuje na data a čísla, ale ve skutečnosti ji vždy tvoří osudy jednotlivých lidí.

Historie, která se odehrávala i u nás

Když se dnes mluví o srpnu 1968, pozornost se přirozeně soustředí především na Prahu a další velká města. Právě odtud pochází nejvíce fotografií, filmových záběrů a známých příběhů. Okupace však měla tisíce dalších podob a dotkla se prakticky celé země.

Pro někoho byl srpen 1968 tank před budovou Československého rozhlasu v Praze, pro jiného střelba a chaos na náměstí v Liberci. Pro obyvatele Stráže mohl být první vzpomínkou hluk vojenských kolon pod obcí nebo pohled na tanky a další techniku projíždějící Studáneckou ulicí. Právě tyto místní vzpomínky mají podle mě velkou hodnotu, protože nám připomínají, že historie se neodehrávala někde daleko. Odehrávala se také tady.

Proto bych byl velmi rád, kdyby se nám podařilo zachytit další vzpomínky lidí ze Stráže, kteří tuto noc a následující dny zažili. Čas běží, pamětníků ubývá a spolu s nimi mohou nenávratně zmizet i příběhy, které dosud nikdo nezapsal. Někdo si možná pamatuje tanky pod koupalištěm, jiný kolony na Studánecké, vojáky zastavené u cesty nebo jen nezvyklý hluk motorů, který ho v noci probudil. I zdánlivě malá osobní vzpomínka může být důležitým střípkem historie naší obce.

Když se okupace nazývala „pomocí“

Na událostech srpna 1968 je důležitý také způsob, jakým na okupaci reagovali obyčejní lidé. Československo mělo proti sobě obrovskou vojenskou sílu a proti tankům neměli civilisté prakticky žádnou možnost fyzického odporu. Přesto se okupaci postavili jinými prostředky. Diskutovali s vojáky, psali protestní nápisy, odstraňovali nebo otáčeli dopravní značení, šířili informace, fotografovali události a pomáhali zraněným.

Především však velká část společnosti odmítla přijmout propagandistický výklad toho, co se dělo. Okupace byla tehdejší propagandou vydávána za „bratrskou pomoc“, zatímco lidé na vlastní oči viděli cizí tanky ve svých ulicích, ozbrojené vojáky, zraněné a mrtvé. Dokázali rozlišit mezi tím, co jim někdo tvrdil, a skutečností, kterou sami prožívali.

Právě tato schopnost rozlišovat mezi propagandou a skutečností je podle mě jedním z důležitých odkazů srpna 1968 i pro dnešní dobu.

Dnešní nebezpečí nemusí přijet na tanku

Od srpna 1968 nás dělí téměř šedesát let a žijeme v úplně jiné době i v jiné zemi. Česká republika je svobodným demokratickým státem, jsme členy Evropské unie a NATO a bylo by chybou jednoduše tvrdit, že dnešní situace je stejná jako tehdy. Není.

Přesto ve mně vývoj posledních let vyvolává určité obavy. Ne proto, že bych očekával, že jednoho rána pojedou Studáneckou ulicí znovu tanky. Konflikt mezi státy se dnes totiž neodehrává pouze prostřednictvím vojáků a zbraní. Stále významnější roli hrají dezinformace, cílená manipulace veřejného mínění, kybernetické útoky, šíření strachu, podpora extrémních postojů nebo systematické oslabování důvěry lidí v demokratické instituce.

České bezpečnostní instituce v posledních letech opakovaně upozorňují na ruské vlivové operace a snahy působit na veřejný prostor evropských zemí. Smyslem takového působení přitom nemusí být přesvědčit celou společnost o jedné konkrétní verzi světa. Mnohdy může být mnohem účinnější vyvolat chaos, nedůvěru a pocit, že se nedá věřit vůbec ničemu – médiím, státu, soudům, vědcům, volbám ani jeden druhému.

Společnost, ve které každý považuje člověka s jiným názorem za nepřítele a ve které fakta ztrácejí význam, se stává snadno zranitelnou. Právě polarizace společnosti, záměrné prohlubování konfliktů a relativizace skutečnosti jsou podle mě jedním z největších nebezpečí současné hybridní války. V roce 1968 bylo možné tank vidět a slyšet z dálky. Dnešní útok na svobodnou společnost může být mnohem tišší a nenápadnější – někdy může začít obyčejnou lží, kterou někdo bez ověření pošle dál.

Názor a pravda nejsou totéž

Neznamená to, že bychom se měli bát rozdílných názorů. Právě naopak. Demokracie je na rozdílných názorech založená a společnost, ve které si všichni musí myslet totéž, demokratická není. Můžeme se přít o politiku, Evropskou unii, ekonomiku, vládu, vedení obce nebo o to, zda má někde stát dům, silnice či strom. Můžeme spolu výrazně nesouhlasit a přesto se navzájem respektovat.

Musíme však umět rozlišovat mezi názorem a faktem. Názor může mít každý svůj, historická skutečnost se ale nemění podle toho, kdo ji právě hodnotí. Tanky v srpnu 1968 nepřijely Československu na pomoc. Šlo o vojenskou invazi, po níž následovala dlouholetá přítomnost sovětských vojsk a období takzvané normalizace. To není otázka politického názoru, ale historický fakt.

Stejně tak můžeme vést nekonečné diskuse o dnešní politice, mezinárodních vztazích nebo o způsobech řešení války na Ukrajině. Fakt, že Rusko v únoru 2022 zahájilo rozsáhlou vojenskou invazi na Ukrajinu, však není otázkou názoru ani politických sympatií. O příčinách, důsledcích a řešeních můžeme diskutovat, ale základní fakta bychom neměli přizpůsobovat tomu, co se nám právě hodí.

Právě schopnost rozlišovat fakta od názorů, ověřovat informace a současně respektovat člověka, který vidí svět jinak než my, považuji za jednu z nejdůležitějších podmínek fungující demokracie. Pokud tuto schopnost ztratíme, stáváme se mnohem snadnějším cílem pro každého, kdo nás chce rozdělit.

Svoboda není samozřejmost

Možná právě to je pro mě nejsilnější poselství 21. srpna 1968. Svoboda není stav, který jednou získáme a máme ho navždy. Musíme se o ni starat a chránit ji nejen před vnějším nebezpečím, ale také před vlastní lhostejností.

Demokracii nechrání pouze armáda, policie, NATO nebo stát. Chráníme ji každý den také my sami tím, že přemýšlíme nad tím, co čteme a sdílíme, ověřujeme si informace, dokážeme připustit vlastní omyl a respektujeme právo druhého člověka na jiný názor. A především tím, že spolu dokážeme mluvit i tehdy, když se neshodneme.

Před téměř šedesáti lety projížděly naším krajem a podle vzpomínek místních obyvatel také přímo Stráží nad Nisou tanky a vojenské kolony cizí armády. Lidé, kteří tehdy stáli u silnice nebo se dívali z oken svých domů, neměli možnost jejich příjezd zastavit. My dnes žijeme ve svobodné zemi a máme možnosti, o kterých tehdejší generace často mohla jen snít. Můžeme svobodně volit, veřejně nesouhlasit, kritizovat vládu, prezidenta i starostu, můžeme psát, mluvit, demonstrovat a otevřeně říkat svůj názor.

Tyto možnosti nám dnes mohou připadat samozřejmé, ale samozřejmé nejsou. Možná proto nejlepší způsob, jak si připomínat 21. srpen 1968, není jen jednou za rok zveřejnit historickou fotografii nebo si připomenout čísla mrtvých a zraněných. Měli bychom si připomínat především to, proč je svoboda důležitá a jak snadno o ni může společnost přijít.

Historii změnit nemůžeme. Můžeme ji ale znát, naslouchat lidem, kteří ji prožili, uchovávat jejich vzpomínky a především se z ní poučit. A právě v tom vidím důvod dívat se do budoucnosti nikoli se strachem, ale s nadějí. Svobodnou a demokratickou společnost totiž netvoří jen instituce a zákony. Tvoří ji každý z nás – tím, jak spolu mluvíme, jak zacházíme s pravdou a fakty a zda se nenecháme rozdělit těmi, kteří mají zájem, abychom si navzájem přestali věřit.

Ing. Lukáš Beneš, starosta obce Stráž nad Nisou